Kdyby stěny uměly mluvit....

Ten večer vešli dva lidé, muž a těhotná žena. On jí říkal Marie a ona jemu Josefe. Zjevně to byli chudí lidé na cestách. Malá zavazadla, zaprášené nohy, únava ve tvářích. Usedli k odpočinku, vytáhli chleba, trochu oliv a z koženého vaku upíjeli vodu.

V noci pak ta žena porodila. Dítě zabalila do plínek, a když si potom chtěla odpočinout a hledala, kam by dítě položila, aby ho od země nestudilo, uviděla jesle, korýtko pro zvířata. Muž vystlal jesle slámou, dítě tam položili, v objetí se natáhli na zem vedle a přikryli se pláštěm.

Nad ránem, když už svítalo, objevili se tu další lidé. Byli to pastýři s ovcemi. Mluvili o andělech, záři a nebeských zástupech. A o tom dítěti. Hlavně o tom dítěti. Je to prý Zachránce světa. To dítě v plínkách, místo postele zvířecí krmelec, prý přinese radost všem lidem. To proto, že jednou, až vyroste, poví těm, kdo to budou chtít slyšet, že je Bůh má rád. A že se nemají bát. Že mezi lidmi může být pokoj a mír.

Pak pastýři odešli a ještě dlouho byl z dálky slyšet jejich zpěv. A ta žena, Marie, laskala dítě a zamyšleně na něj hleděla. A pak také začala zpívat - Když na světě smutno bylo, že už láska není, děťátko se narodilo, lidem k potěšení... A ten muž, Josef, zpíval s ní.

Jsem takový malý obyčejný chlív. Výklenek ve skále a dvě dřevené stěny. Tohle jsem zažil. A to jsem vám chtěl říct.

(napsala M. Sedláčková, přípravka pro učitele nedělní školy: Církevní rok)